Vysedám z auta, přede mnou se otevírá komplex devíti domů, vítá mě nelibá vůně, která blízce připomíná něco dlouho mrtvého a shnilého. Stopy ve sněhu naznačují, že místo není zcela opuštěné jak se tváří, ale čerstvé určitě nejsou, a tak se vydávám dál. První dům po pravé straně postrádá střechu a podlaží zbylo jen jedno po celé výšce domu. Vlézt se do něj dá, ale strach a láska k sobě samému mi to nedovolí. Po levé straně mi brání ve výhledu na komplex velká betonová stěna, která promlouvá k vlastníkům objektu nápisem: ¸¸Třeba to opravit, a ne opustit!'' Výstižný, ale očividně neúčinný hlas stěny byl jen dalším výkřikem do tmy, který nebude vyslyšen.
Když, spatřím celý areál, tedy dalších šest domů přede mnou a jeden po mé levici, okamžitě ztrácím dech a v úžasu nehybně stojím. Život se zde zastavil, ale čas se postaral o ostatní.
Komentáře
Okomentovat